Aby si to jídlo dokázal objednat jako civilizovaný člověk a ne jako Tarzan.

Aby mohl předem zavolat do restaurace a ujistit se, že servírovanou specialitu skutečně budou mít, až tam dorazí? :-)
Ovšem porád je tu x možností a dokud jídlo nebude na talíři, tak vlastně... vlastně k tomu není co dodat, až do okamžiku reálného pojídání jídla a i pak se můžeme dotazovat - pojídáme my jídlo nebo jídlo pojídá nás?

Tak je to otázka. Mně osobně to třeba v některých věcech pomáhá (např. v těch časech, ale i kondicionálech), v jiných to zase absolutně neřeším, protože tam mi to zase poněkud zbytečně komplikované připadá - např. rozlišování podmětné a předmětné vedlejší věty a podobné nesmysly.

Přesně ten samý problém mám i já. Rozumím, dívám se na filmy, seriály, s knížkama to je sice horší, ale to spíš proto, že se mi do rukou dostaly anglicky psané jen odborné (a ty mám problém pochopit i česky). Ale jakmile mám mluvit, připadám si jako trotl. Používám tři časy a to ještě blbě, předložky plácám, jak mě napadne a hojně využívám ruce k ukazování všeho možného i nemožného. O to více mě pak udiví, když se mě nějaký cizinec zeptá, kde jsem se naučila tak dobře mluvit, že u nás tak dobrá angličtina není zvykem. A pak jsem teda byla ještě hodně zaskočena z mluvy jednoho rodilého angličana. Jakékoliv jiné národnosti anglicky rozumím, ale tohodle jsem fakt nedávala, připadalo mi, že polyká úplně celá slova.

*předbudoucí
To mám z toho, že si po sobě příspěvky nečtu.

Prosím, řekni mi, že to děláš schválně. Prosím, řekni mi, že to děláš schválně. Prosíííím!