Je to docela jednoduché - teplota musí být dostatečně vysoká, aby došlo k rychlému odparu vody z povrchu kůže. Tím se vytvoří vrstva páry, která je sice velmi tenká, ale ruku od žhavého železa spolehlivě odizoluje. Kůže musí být čistá, protože některé chemické látky vedou teplo lépe - například některé složky potu. Proto se chycení rozpáleného železa holou rukou v historii občas používalo jako tzv. boží soud. Byl to vlastně takový primitivní detektor lži, protože ten, komu se ruka nervozitou zapotila, měl větší šanci že se spálí, než ten, kdo k tomu přistoupil se sebedůvěrou (a suchýma, čistýma rukama).

Zkoušela jsem to na vlastní kůži na jedné fyzikální přednášce. Nebyla jsem sice tak odvážná jako lidi, kteří si troufli na dotek jazykem - on ten doruda rozpálený pohrabáč docela budí respekt - ale aspoň rukou jsem se ho dotkla. Horko je cítit, ale nebolí to a nenaskočí puchýř. Zatímco stejně dlouhý dotyk obyčejných horkých kamen už následky zanechá (rovněž ozkoušeno, ovšem ne záměrně ;-) ).