Detail hlášky #15909
<vrah> Zapíchnul sem do stolu nůž a nejde mi vyndat...
<vrah> ...budu mu řikat Excalibur!
Informace o hlášce
Diskuze
Ale do toho bych se nerad pouštěl, šance na zhádání se se limitně blíží jistotě, takže radši nic.
Ono obecně se můj život v karanténě moc nezměnil, je mi jedno, jestli pracuju z kanceláře nebo z domova, pro nákup si dojdu nebo pošlu i tak, hospody mi nechybí, pivo si můžu dát i na balkoně a tak by se dalo pokračovat. Hergot, jestli já nebudu ten asociál, o kterým se píše na internetech
Jenže zároveň jsem ten typ, kterej nemá rád příkazy, zákazy, tohle musíš, tohle nesmíš... jak mi někdo něco přikazuje nebo zakazuje, ve většině případů se stavím na zadní, to už musí bejt, abych uznal, že to je dobrá věc. Kdybych chtěl mít život nalajnovanej 24/7/365, mohl jsem se nechat nalejt a měl bych za ten nalajnovanej život a všechno na povel aspoň slušnej plat.
A pokud mi chce něco přikazovat a zakazovat estébák a jeho kuřbuř...přikyvovači, stavím se na zadní apriori. To už tady jednou bylo a nestojím o to, aby se to vracelo.
Proto mi ten nouzák leze krkem - že mi přikazuje, co smím a nesmím.
Já mám s dovolením vlastní mozek a umím ho používat, tedy si o svém životě chci co nejvíc rozhodovat sám, děkuju. Kdybych chtěl mít život 24/7/365 nalajnovanej a jasně nařízeno, co musím, smím a nesmím a na nějaké vlastní úvahy a rozhodování se prostor minimální, nechám se nalejt do armády... moment.
Nepsals tu kdysi něco o ozbrojených složkách, že jako člen těchto jsi měl v nemocnici přednost a v duchu poťouchlou radost, jak to v čekajících lidech vře, že oni čekaj a ty si přijdeš a jsi na řadě? No to by to "držet hubu a krok bez námitek mi jde taky" vysvětlovalo, pro armádní kariéru je tohle vyložená nutnost :-)
Pokud je jasně dána hierarchie a kompetence a nesnaží se mě ovládat nějakej nýmand, co na to nemá právo nebo postavení, tak se řídím hláškou: rozkaz zněl jasně :) ať už je jakýkoliv. To samé ale vyžaduji od osob, co jsou v hierarchii pode mnou.
A řešit co je dobré a co je špatné - s tím nemám problém, to posoudit dokážu a holt nejsem ten, kterému vyhovuje mít život nalajnovanej. Holt jsme každej jinej, no :-)
Pokud vím a něco se nezměnilo, na vojně "rozkaz musím splnit a poté si můžu stěžovat" - takže když dostanu ve válce rozkaz postřílet neozbrojené civilisty, mám problém.
Odmítnout nemůžu, to by smrdělo válečným soudem nebo kulkou na místě.
Tak rozkaz splním, po válce se na to přijde a půjdu si v lepším případě sednout, v horším se zhoupnu za válečné zločiny, protože samozřejmě svědci vydání rozkazu nebyli a velitel popře, že mi takový rozkaz kdy vydal... tohle nemá dobré řešení. Jen méně zlé - splnit rozkaz, zachránit si tím život (pokud by velitel naznačil "odmítni a udělám to já, ale tebe odprásknu jako prvního!" a doufat, že se to nikdo po válce nedozví...
Nebo jak to je, co má voják v tu chvíli dělat, co je správné? Odmítnout a vědět, že tím na 99 % nic nezměním, protože velitel je odpráskne stejně a mě akorát vezme s nima? Ano, aspoň bych se nedopustil válečného zločinu, ale... ono se to takhle u PC mluví, dokud člověk v té situaci není...
Inu, dějiny píší vítězové a o poválečné spravedlnosti rozhodují také tito.
Pak by za nima přišel nějakej tajemník a řekl by "soudruhu, máš talentovanou dceru, víme, že by chtěla na medicínu, strana jí v tom může pomoci, ale to musíš nejdřív vstoupit, jinak strana pomoci nemůže" a mezi řádky z toho vyplyne "a místo tvé dceři strana pomůže někomu jinému na její úkor" a dost lidí by schlíplo uši a třeba i se skřípotem zubů vstoupili, protože "to dělají pro děti a jejich budoucnost".
A já bych je za to neodsuzoval. Pokud by jen vstoupili pro lepší budoucnost svých dětí a nijak výrazně neškodili, nebylo by zač je soudit a zač jimi pohrdat. Hrdý pocit člověku těžko vyváží to, že dcera místo doktorky dělá prodavačku, protože jinam ji jako "dceru toho drzouna, co odmítl vstoupit do KSČ" nevzali...